Slovo autora

Je jaro 1997. S kamarádem z univerzity se toulám po zvlněných prériích amerického středozápadu. Nemáme moc vody a vlastně ani žádné vybavení. Někdy večer nás straší oranžové blikání světlušek, jaké z Evropy neznáme. Mezi bílými kameny nacházíme kosti zvěře. Překonáváme rokle a koryta potoků. Máme pocit dobrodruhů, což je směšné, protože k nebližší civilizaci je to pořád nanejvýš den pochodu. Nejsilnějším dojmem je ale překvapení: Karel May prý nikdy v Americe nebyl. Jak to, že se skutečná krajina tak přesně podobá té, kterou popisuje ve svém Old Surehandovi? Je to jako vrátit se domů…

Je léto 2005, večer. Ležíme s dětmi v týpí na jedné jihočeské mýtině. Ostatní odjeli, jen naše rodinné týpí zůstalo stát na břehu potoka. Tati, vyprávěj něco! Odlesky dohasínajícího ohně hýbou obrázky na pomalované plachtě. Dobrá, příběh bude o prérijních indiánech. Dohromady o nich nic nevím, ale za ta léta bydlení v týpí… je to jako vrátit se domů. Toho večera se rodí malá indiánka a dostává své jméno: Bojuje s kunou.

Je opět léto, o tři roky později. Tak jim to napiš, navrhuje má žena. Letos totiž vyprávění nebude. Rodina jede tábořit beze mě, sedím doma s čerstvě sešitou šlachou. Nepíše se mi snadno. První náčrty tří příběhů jsou výsledkem týdenní usilovné práce, sotva stihnu spát. Papír neunese vše, co se povídá u ohně. Uvažuji, nakolik by mělo vypravování popisovat realitu indiánského života. Nakolik by se mělo stát etnografickou studií. Takový nápad ale rychle zavrhuji. Nikdy českým dětem nevysvětlím, jak žili prérijní indiáni. Ani to sám nevím. Vstřebávám základní lakotská slovíčka, ale zároveň vím: ty příběhy jsou zkrátka o nás. Troufale spoléhám na mayovský efekt. Je lépe vyprávět, než poučovat.

Mnohem později se mi dostává do rukou aspoň nějaká „indiánská“ literatura. Škola Malého stromu: jakkoli Čerokíjové nežili na prériích, postava dědečka je tolik příbuzná s mým thunkašilou! Mluví Černý jelen: může to být náhoda, jak moc se vize Kulhavého psa podobá vizím indiánským? Lakotské pověsti. Indiánské pohádky. Lid Rudého oblaka. Tyto a mnoho dalších knih mě teprve dodatečně uvádějí do světa, který jsem už přece tak dobře znal! Na povídkách, nyní už téměř dokončených, není třeba skoro nic měnit. Modrá obloha, praskající oheň, nekonečně rozlehlé pláně a hučení rozvodněných potoků mluví ke všem stejně. Vrátil jsem se domů.

Slovo ilustrátora

Mám podezření, že malovat příběhy v téhle knížce jsem nevědomky začal možná ještě dříve, než vznikla. Minimálně některé části jsem totiž spolu s pomocníky z kmene Keya namaloval na sněmovní týpí už před pár lety. Šlo o jakýsi indiánský pseudo-styl se spoustou mytických zvířat a šamanů ve zvířata se měnících, bojujících s různými personifikovanými přírodními živly a aspekty, malované hlavně pro efekt bez nějakého hlubšího významu. Nenapadlo mne že se stanou malou součástí příběhů, které Ondřej vyprávěl svým dětem večer u ohně, když ležely ve spacácích a pozorovaly ty bizarní a bizoní postavy běžící po plachtě týpí.

Bylo to myslím někdy v roce 2010 v létě (jestli se nepletu), kdy mi Ondřej navrhl, abych vytvořil několik ilustrací pro sérii povídek o dvou indiánských holčičkách. Potěšeně jsem souhlasil. Po přečtení textu se mé potěšení změnilo v nadšení, s nímž jsem se taky vrhl do prvních nesmělých náčrtků. Poháněla mne jednak touha konečně zase vyhrabat svůj talent zpod nánosů sádla a prachu, a taky radost, že mohu konečně pracovat na projektu, s nímž se mohu vnitřně zcela ztotožnit.

Přeskočím tvůrčí muka a rovnou řeknu, že díky Ondrovu návrhu jsem opět o něco posunul své výtvarné vyjádření. Největší výzvou pro mne vždy bylo malovat krajiny. Obvykle se při kresbě soustředím na postavy (což je znát i v této knížce).a podvědomě komponuji scénu tak, aby postavy dominovaly. Zde jsem ale cítil, že s pouhými herci nevystačím. A tak jsem se dal do kreslení listí a kůry stromů, mraků a skal. Po počáteční dřině jsem pochopil, že jsem v krajině, kterou jsem vždy chtěl nakreslit. Doufám, že se do ní zase brzy vrátím.